Čtyřnohý ušák

Nechali jsme si pomoct s převozem našeho žlutého ušáku, aby bylo koukání z okna do zasněžené zahrady ještě příjemnější.

A k tomu jsme si nechali dovézt slunečnici. Ptactva tu máme hodně a tak jsou naše instrukce velmi neurčité, přibližně „kolik uvezeš, tolik bereme“. Doputovaly k nám dva pytle dohromady vážící 36 kg. Krmítko bylo neprodleně dosypáno a doplněno o vlašské ořechy. První, kdo to zpozoroval, byli zvonci. Během zesilujícího se sněžení odlétli do úkrytu. Přibývající sníh působil romanticky, z poza okna s praskajícím ohněm za zády. Čaj a zákusky, které jsme cestou nakoupily ve Style Cafe Slavkov, pocit spokojenosti jen prohloubily. Trvalo to ale jen do chvíle, než zavolal večer Tom, že autobus nemůže pokračovat naším směrem kvůli neprůjezdnému lesu a musí jít za nepolevujícího větru a sněžení ve tmě, šest kilometrů podél silnice bez krajnice. Za hodinu úplně zničený dorazil.

Druhý den vypadalo všechno mnohem líp. Všechno bylo schované pod sněhovou peřinou a dopolední slunce na ní rozblikávalo zlatavé ledové krystalky. Naprosto ideální počasí na procházku, řekli jsme si a vyrazili do lesa. Zbytek našeho víkendu se točil kolem koukání z oken, pití čaje, nahřívání u kamen a radosti z toho, jak se máme dobře a vůbec nic nemusíme dělat. Dokonce ve chvíli, kdy bylo sněžení husté natolik, že se nám sníh nalepil na okna a my neviděli ven, měli jsme se pořád krásně. Teď už víme, že venku může být klidně -10˚C, a my se tu stejně budeme mít dobře.